Fotbal je v Istanbulu bezpochyby jeden z nejpopulárnějších sportů. Pro mnoho lidí je tonto sport více než náboženství. Fotbaloví fanoušci jsou zde rozdělení do různých táborů, podle toho kdo fandí jakému týmu. Tři nejsilnější fanouškové tábory, mezi kterými panuje velká rivalita hraniční i s nenávist jsou: evropský Galatasaray Istanbul, který má ve znaku červenou a žlutou barvu. Asijský Fenerbahce Istanbul s modrou a žlutou barvu a v neposlední řadě Besiktas Istambul, kterého fanoušci pouížvají černobílé barvy. Fanoušci těchto týmů se schází na stadiony i ve více jak padesáti tisícových počtech.
Je naprosto běžné, že sběhem zápasů fanoušci házejí na hráče z týmu protivníků různé předměty a výjimkou není ani pyrotechnika. Na stadionu se však odehrává pouze zlomek tohoto násilí, většina se totiž odehrává v ulicích, kde se setkají vysoce organizované skupiny fanoušků a dochází na rvačku, které jsou nedílnou součástí nože a úmrtí. Riziko zde hrozí i pro turisty. Nejednomu turistovi se stalo, že byl ubodán k smrti za to, že zneuctili před fanoušky jejich klubové symboly. Až takto daleko dokáží zajít turečtí fotbaloví fanoušci za čest svého klubu.
Lokace stadionu fotbalového klubu Galatasaray Istanbul
Stejně jako si v Čechách dá každý v restauraci k jídlu pivo, v Turecku se každý osvěží právě tureckým čajem a i ve všech domácnostech tvoří hlaní nápoj. Přesto, že nemá nijak dlouhou tradici a nedoprovázejí ho žádné čajové obřady, jako tomu je v Číně, je nepostradatelnou součástí každé turecké domácnosti.
Jak se čaj do Turecka dostal a jak se stal národním nápojem:
Turecký čaj (turecky cey) je černý čaj pěstovaný na východním pobřeží Černého moře v okolí města Rize, po kterém se také čaji někdy říká rizecey. Turci ho zde začali pěstovat až na začátku 19. stol. a až roku 1937 nechal tehdejší prezident Mustafa Kemal Ataturk dovézt z Gruzie semena ve velkém a skoupil pozemky kolem Rize, kde je pro plantáže s čajem ideální podnebí (Česko, Turecko). Čaj měl tehdy nahradit kávu, která byla v době války moc drahá (Wiki GB).
Od té doby se Turci stali jedním z největších čajových producentů. Za rok vyprodukují přes 200 tis. tun čaje a většinu z toho také sami spotřebují (Turecko, čajové oblasti). Průměrný Turek spotřebuje za rok přes 2 kg čaje ročně, čímž se Turci stávají největšími spotřebiteli čaje na světě (Wiki GB).
Jak se liší turecký čaj od běžného čaje:
Turecký čaj se od běžného černého čaje z Číny neliší pouze místem pěstování, ale také způsobem přípravy. Turci čaj vaří ve dvou konvičkách na sobě v tzv. caydanlik. Do spodní konvičky se nalije voda a do vrchní se nasype čaj, čímž se čaj nejprve trochu opraží. Po nějaké době se zalije horkou vodou ze spodní konvičky a opět se nechá vařit. Nakonec se čaj nalije do malých tradičních skleniček a doleje se vodou podle potřeby. Čaj se většinou sladí cukrem nebo karamelem, díky čemuž nám dodá energii a pocit osvěžení v horkých tureckých dnech (Silmaran).
Orhan Pamuk je turecký spisovatel, scénárista, profesor literatury na newyorské Columbia University a nositel Nobelovi ceny za literaturu.
Orhan Pamuk, foto: Murat Türemiş, orhanpamuk.netJeho knih bylo prodáno přes třináct miliónů výtisků. Byly vydány v šedesáti třech jazycích a obdržely mnoho domácích i zahraničních cen. Je jedním z nejčetnějších spisovatelů Turecka, ale i nejméně chápaným autorem. Jeho knihy jsou charakteristické zmatkem nebo ztrátou identity, kterou zčásti přenáší na téma konfliktu mezi hodnotami západního a východního světa. Jeho práce se často dotýká hluboce zakořeněného pnutí mezi východní a západní tradicí a modernismem (sekularismem).Je autorem románů, Pan Cevdet a jeho synové, Tichý dům, Bílá pevnost, Černá kniha, Nový život, Jmenuji se červená, Sníh, Muzeum nevinnosti, Istanbul a Jiné barvy.Narodil se 7. června v Istanbulu do rodiny klesající vyšší třídy. Vystudoval anglofonní gymnázium Robert College vIstanbulu a poté pokračoval studiem architektury na Istanbulské technické univezitě. Po třech letech studí však studium architektury přerušil a přešel ke studiu žurnalistiky, kde měl více prostoru pro psaní svých románů.V roce 1982 se oženil s Aylin Türegünovou. O devět let později se jim narodila dcera RÜYA, jejíž jméno znamená v turečtině „sen“. Po devatenácti letech manželství se rozvedli, ale zůstali dobrými přáteli.Orhan Pamuk se zasazuje o změnu zákonů, které by umožnili v Turecku o úplnou svobodu projevu. Díky svým názorům byl však obviněn z porušení zákona na ochranu Turecka a jeho představitelů.
poznámkový blok, foto: Erzade Ertem, orhanpamuk.net
Turecko je velká země se spoustou různých malých obchůdků se suvenýry a proto vám chci ukázat kousky, které je dobré ochutnat, nebo si odnést domů z cesty po Turecku. Z Turecka vám mohu poradit pár věcí, které tu můžeme najít.
Turecké koberce
koberec, zdroje: stockphotos.skTurecké koberce jsou jedny z nejhezčích a nejzajímavějších koberců. Koberec je spíše větší suvenýr, který ale stojí za to ho koupit. Jeden metr čtvereční koberce trvá vyrobit přes 100 dní, protože jsou ty dražší vyrobeny ručně. Ručně vyrobený poznáte tak, že pokud zatáhnete za nit z koberce, nevytáhnete ji.
Nazar Boncuk
nazar, zdroj: etsy.com
Nazar je malý kamínek, který je podobný oku a nazar znamená „pohled“. Tento kamínek se prodává jako sponu, samotný kamínek, šperk, nebo jako klíčenku. O nazaru se říká, že přináší štěstí a pokud se setká s temnou energií, tak šperk pukne a špatnou energii odvrátí, aby nazar štěstí přinášel, musí být darován, proto jestli si ho koupíte, musíte ho někomu darovat. V Turecku se dává už novorozeňatům, aby byli ochráněni.
Zlato
gold, zdroj: turkishtravelblog.com
V Turecku je levná pracovní síla, tím pádem tam zlato nestojí tolik. Zlato se tu prodává desetikarátové, proto je taky levnější. Čím více je se zlatem manipulováno a designováno, tím je dražší. Nezáleží jen na váze, ale i na jeho provedení. Nezapomínejte, že můžete z Turecka vyvést jen zlato v ceně 300 euro.
Turecké nápoje
čaj, zdroj: nargullis.sk
V Turecku se opravdu často pije čaj. Nejčastěji se pije černý čaj, který je hodně slazený. Čaj dostanete v obchodě, když budete smlouvat, nebo někde na návštěvě. Další nápoj, který se v Turecku pije, je káva. Káva je velmi silná a má složitý postup přípravy. Postup přípravy je ale často na krabičce kávy. Než si kávu koupíte, nejdříve ji ochutnejte má totiž velmi silnou chuť.
Turecko je město obchodu a je tu spotu trhů s tisíci obchody a proto, by jste se tu měli naučit smlouvat. Obchodník je připraven na to, že se cena usmlouvá, nejdříve navrhněte 50% ceny, kterou jste schopni zaplatit a smlouvejte, po chvíli poznáte, že vám cenu sníží pokud jste ji teda netipli velmi nízko. Cenu musíte pomalu zvedat a třeba se o svůj chtěný objekt tolik nezajímat a jen poukázat a zajímat se o jiný, který vůbec nechcete, ale po smlouvání se rozhodněte, že produkt nechcete, že je moc drahý a obchodník vám nabídne druhý produkt, který je levnější.
Zdroje
Nákupy a smlouvání. Turecko v detailech [online]. [cit. 2019-06-10]. Dostupné z: https://turecko.vdetailech.cz/cs/uzitecne-informace/nakupy-a-smlouvani
14 Ideas of Souvenirs to Buy in Turkey. Turkish travel blog [online]. [cit. 2019-06-10]. Dostupné z: https://turkishtravelblog.com/shopping-in-turkey-souvenirs/
Trh se v Turecku řekne „pazar“. Má dlouhou tradici. Každý den v týdnu jsou trhy na jiném místě. Turci tady nakupují čerstvou zeleninu a ovoce, které bývají až třikrát dražší v supermarketech. Otevírají se již brzy ráno a trvají do večera. Ráno se s Turky uzavírají obchody nejlépe. Věří, že první zákazník jim byl seslán Bohy a přináší jim štěstí na celý den. Většina trhů má zajištěnou dopravu autobusem zdarma, který rozváží zákazníky po celém městě. Trhy jsou rozděleny na různé části podle typu zboží. Dají se tam sehnat nejen nejrůznější potraviny, ale i oblečení, nádobí, vinylové desky, knížky, věci z druhé ruky a všechny různé kuriozity, třeba například vany.
Jedním z největších trhů je Kadikoy Tarihi Sali Pazari. Nachází se v asijské části Istanbulu a není tak „profláklým“ turistickým místem, jako například Velký Bazar. Chodí sem především místní, a tak má dosud nenarušenou pravou tureckou atmosféru. Otevírá v úterý a v pátek. Každý den nabízí jiné druhy zboží. V úterý je to spíše jídlo a v pátek tu najdete více oblečení. Ceny jsou tu levné a ještě levnější po 4 až 5 hodině, kdy jsou ohlášeny akşam fiyatları (večerní ceny). Některé části tohoto trhu jsou zastřešené a tak turecké nakupování nekončí ani s deštěm.
Istanbul je největším, ovšem ne hlavním městem Turecka. S jeho téměř 15 miliony obyvatel jde o největší evropské město (pokud ho jsme ochotni za evropské považovat), další následující města jsou: Moskva (13milionů), Londýn (9 milionů) a Petrohrad (4 miliony). Aktuální počet jeho obyvatel je 14,967,667, což je více než má celá Česká republika. Jeho velikost se rapidně zvětšila až v posledních letech, ale jeho populace byla vždy obrovská (o prvenství se přetahoval i se samotným Římem a v roce 500 n.l. ho definitivně přesáhl). V takto velkém městě je i přes jeho velkou rozlohu velká hustota obyvatelstva a to 2,523 lidí na kilometr, což je skoro polovina než v Praze (4,600). Nejlidnatější je ale část asijské části, Üsküdar. Přesto, že je Istanbul jedno z „nejmezinárodnějších“ míst Turecka a přes jeho obrovský počet obyvatel, zdejší obyvatelstvo tvoří jen z 28% národnostní menšiny. Přičemž největší menšinou je samozřejmě ta Kurdská. Kurdé zde žijí přibližně v počtu 3 milionů obyvatel, což se může člověku z Čech zdát jako celkem dost na město kde je tak malé procentuální zastoupení menšin. Dále zde žijí Židé, Asyřané, Řekové a Arménci. Počty těchto menšin ale stále upadají. Většina Řecké menšiny zmizela při pogromu roku 1955, ostatní menšiny zaznamenaly největší pokles v období 1. světové války. Největší procentuální nárůst zažíval Istanbul v 80. letech, kde se pohyboval i okolo 5 procent za 5 let. Dnes už je to „jen“ 1 procento
Pro světovou kinematografii je Istanbul nejzajímavější díky své ojedinělé architektuře, která režisérům propůjčuje možnost natočit jak velice akční filmy s orientálním nádechem, tak ale i filmy spirituální, založené spíše než na akci celého filmu, tak na jeho myšlence či možnosti vnímat náladu celého tureckého města.
Dokumenty
Pro důkladné poznání Istanbulu z pohodlí domova existuje mnoho dokumentárních filmů, které nám toto město představují z netradičních pohledů. Jedním z nich je i film od turecké režisérky Ceydy Torunové, s názvem Kedi (2016) , který město zkoumá z pohledu několika istanbulských koček, které jsou v celém městě všudypřítomné.
Na Istanbul se ovšem nemusíme dívat pouze z kočičího pohledu, ale i z pohledu slavného tureckého fotografa Araa Gulera, jehož tvorbou diváky provází dokumentární film The Eye of Istanbul (2019) od režisérů Fatiha Kaymaka a Binnur Karaevliové. Samotný fotograf Guler je považován za velice výjimečnou osobnost, která svými černobílými fotografiemi předala světu náladu tohoto tureckého města ve velice ojedinělé a silné formě.
Bond v Istanbulu
Díky své určité tajemnosti je město kolébkou mnohých akčních snímků. Využít neobvyklé istanbulské prostředí tak neváhal ani slavný snímek o agentovi Jamesi Bondovi, který se zde objevil dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1963 v díle s názvem Srdečné pozdravy z Ruska a podruhé pak v mladším snímku Skyfall roku 2012. Pro diváky, kteří dávají přednost právě akčním filmům, je pak istanbulská kinematografie jako dělaná.
Česká tvorba v Turecku
Pro české diváky může být i zajímavostí film z roku 1975 nesoucí název Akce v Istanbulu od českých tvůrců. Jedná se o detektivní příběh se značnými otisky bývalého komunistického režimu. Kvalitu filmu a celkově jeho absurditu shrnuje cestovatelka Kateřina Lefebvreová: „I přes jeho název nezahlédnete v českém filmu z roku 1975 ani jedinou z istanbulských památek. Děj filmu, vyznívající dnes spíš jako parodie, se odehrává většinu času v baru v Západním Berlíně a v Istanbulu se vůbec nenatáčel (scény z Istanbulu byly natáčeny v České republice).“
Fakt, že je Istanbul filmové tvorbě nakloněn, potvrzuje i přítomnost Istanbulského filmového festivalu, který dává možnost projevit se mnohým mladým tureckým, ale i mezinárodním režisérům a umělcům. Již od svého založení roku 1982 slouží jako prostředek propagace světové kinematografie v Turecku. Součástí festivalu jsou filmy všech druhů: animované, hrané, ale i dokumentární – zejména takové, které ještě nebyly v Turecku uvedeny.
Zdroje:
Filmy spojené s Istanbulem: Město půlměsíce inspirovalo bondovky, drama i český propadák | Magazín Radynacestu.cz. Zájezdy pro cestovatele: Jsme pod vlivem cest! | mazaně s Radynacestu.cz [online]. Dostupné z: www.radynacestu.cz
První úrovní tureckého školství je tzv. „primary education“. Tato úroveň vzdělávání je povinná pro všechny občany. V prvních třech letech primary eduacation se děti učí turečtinu, matematiku, cizí jazyky a tzv. Hayat Bilgisi, což můžeme doslovně přeložit jako životní znalosti. V čvrtém ročníku jsou ale „životní znalost“ zaměněny s sociálními vědami. Předměty jako matematika, turečtina, cizí jazyky a sociální vědy už poté zůstávají po celou dobu studijí, jen v osmém ročníku se místo sociálních věd vyučuje turecká historie revoluce a kemalismus. Aby se zamezilo rozdílům mezi bohatými a chudými studenty, tak ve většině „primary schools“ mají žáci školní oblek.
Druhou úrovní je tzv. „secondary education“. V této úrovni jsou povinné čtyři roky. Mohli bychom jim říkat jednoduše střední školy, jelikož i v Turecku se nazývají Lise, tedy lyceum. Většinou bývají placené státem, ale mohou se najít i soukromé školy. Mají za úkol připravit studenty na vyšší vzdělávaní a dát žákům alespoň minimální kulturní vědomosti, schopnosti řešit sociální problémy apod. (http://www.allaboutturkey.com/education.htm)S „secondary education“ přichází i jistá kontroverze, tato kontroverze se týká například tzv. İmam Hatip school. Tyto školy byli založeny, aby z nich vycházeli İmámové. Jednoduše řečeno jde o náboženské školy. Např. v jedenáctém ročníku se žáci přestávají učit matematiku, fyziku, chemii, biologii, nebo zdraví, přestávají se tedy učit vědní předměty. Z obecně uznávaných předmětů jim tedy od 11. ročníku zůstávají jen předměty jako turečtina, turecká literatura, historie moderního turecka, angličtina a trocha filosofie. Místo vědních předmětu mají předměty jako Korán, profesionální Arabština, základní náboženské studie, životy proroků, islámské právo, interpretace Koránu apod. (Rozvrh školy)
Např. Kenan Cayir, professor sociologie na Istanbulské Univerzitě, říká, že toto školství může mít pozitivní vliv a spojovat moderní dobu s náboženstvím a turecký sekularismus s ateismem. Hlavní namítka proti výběru absolventů z Imam Hatip škol pocházela z TÜSIAD (Asociace tureckých průmyslníků a podnikatelů). Z jejich výzkumu vyšlo, že 32% z absolventů tohoto vzdělávání se rozhodlo pro studium právnické fakulty. Jejich zprávy poté došly k závěru, že vzhledem k zásadním rozdílům ve výchově byli absolventi Imam Hatip nevhodní pro jakoukoliv veřejnou funkci.
Jedná se o přetisk obrazu z vodní hladiny na papír či textil. Maluje se na vodní lázni, která je zahuštěná mořskou řasou. Pokud by v lázni nebyla, tahy na hladině by byly rozvířené a nemohli bychom je ovládat. V roztoku nesmí být hrudky a nesmí být ani moc hustý a ani moc řídký. V tradičním Ebru se maluje přírodními pigmenty, které se smíchají s vodou a hovězí žlučí. Mnoho umělců tento způsob stále používá. Dříve se takto zdobily knihy. Dnes takto Turci malují obrazy. Nejčastěji zobrazují růže a tulipány. Tyto barvy jsou určené pro otisk na papír. Dneska už existují i speciální barvičky, do kterých se nepřidává žádná páchnoucí tekutina a tyto barvičky se dají otisknout na papír, textil, keramiku, dřevo… na savé materiály. Jde o techniku, kdy se barvy na hladinu nanášejí pomocí štětců, nejlépe z koňských žíní a stonku růže. Díky hustotě vodní barvy se „nakapaná barva“ nerozplývá a na hladině zůstávají barevné skvrny. Následně můžeme barevné kapky a skvrny rozpínat a prolínat pomocí drátků různé tloušťky a také speciálními hřebínky. Lze vytvořit spíše abstraktní obraz, nebo ornamenty, téměř pravidelné či nepravidelné vzory a spoustu dalších scenérií.
Istanbulská čtvrť Kadiköy nacházející se v asijské části Istanbulu je známá nejen pro Mešitu sultána Ahmeda – nejstarší mešitu ve městě, nebo největší istanbulské tržiště. Jednou z věcí, které ji proslavily, je také street art, neboli „pouliční výtvarné umění”, za kterým se sjíždějí umělci z celého světa (1).
Francouzský umělec Amosé
„Ark Istanbul“, něměcký umělec Dome
Street art scéna v Istanbulu v posledních letech konstantně vzrostla – z velké části díky takzvanému „Street Art Festival Istanbul” – festivalu, který se zde pravidelně každý rok koná. Od založení roku 2007 umělcem jménem Pertev Emre Taştaban festival každoročně navštěvují umělci z celého světa, aby v Istanbulu pobyli po dobu pár týdnů s úmyslem realizovat zde svou práci. Kadikoy je tak díky přebývajícím umělcům a nově otevíraným kavárnám jednou z nových „hipsterských” čtvrtí Istanbulu.
Polský umělec M-City
„Miracle“, umělec Q-Bic z Tatarstánu
Počínaje rokem 1980, kdy začala popularita street art prudce vzrůstat, začalo být samotné street art velmi nekonvenčí a rozdílnou formou sebevyjádření. Ať už formou nálepek, videoprojekcí, instalací a podobně. Street art často vyjadřuje také určitou formou ztvárněné problémy daného města, a tak může být vnímáno také jako forma protestu (2,3). Pokud vás láká cesta po stopách tohoto netradičního umění, u Hush Hostel si můžete vzít mapu čtvrti, která vás k patřičným uměleckým dílům zavede nebo si stáhnout aplikaci Street Art Istanbul app.
